Michal Viewegh – Nové nápady laskavého čtenáře

22.05.2000 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Záměr Michala Viewegha (nar. 1962) navázat na soubor svých literárních parodií Nápady laskavého čtenáře je docela pochopitelný. První várku vydal v roce 1993 a sedm let je dost dlouhá doba na to, aby – pokud má autor trvalejší zálibu v těchto stylistických cvičeních – nastřádal další kolekci. Rovněž vzpomínka na ohlas jedenadvaceti Nápadů laskavého čtenáře musí ve Vieweghovi vzbuzovat libé pocity: byl to pro něho šťastný čas. Ve dvaadevadesátém roce vydal Báječná léta pod psa, přijatá více než příznivě, a parodický svazek Nápadů prodloužil a posílil neopakovatelnou fázi „nového úkazu“, jímž se Viewegh stal. Ještě na něm neležela tíha popularity a očekávání, ještě se nedostavily první vážné pochyby kritiky, které Viewegh tak těžce nese – ty nastaly až nad Výchovou dívek v Čechách (1994) a po vzniku Kritické přílohy Revolver Revue (1995), která otevřela diskusi, za koho a jak Michal Viewegh v Báječných létech pod psa vlastně hovoří. Ještě jednu věc před hodnocením Nových nápadů laskavého čtenáře považuji za nutné předeslat. Skutečnost, že literární parodie je žánr „parazitující“, odvozený, jej v mých očích předem nijak nediskriminuje; nepřijímám jej s vědomím, že vždy nakonec zůstává pouhou marginálií, poznámkou na okraj. Zejména v dnešní „multiplikované“ kultuře nelze vztah originality a odvozenosti rozetnout školometským předpokladem, že takzvaný originál je automaticky víc než vědomá nápodoba. I historie zná případy, kdy parodování zavdalo podnět k velkému výkonu; připomínám pouze, že Cervantesův Don Quijote parodoval rytířské romány. Ani parodické povídky a některé filmy Woodyho Allena – a to jsme již na půdě Vieweghovým Nápadům neskonale bližší jak časově, tak charakterem tvorby – nejsou jen na milost vzatým dezertem na stole velké kultury.

Aby tudíž bylo jasno: Nové nápady laskavého čtenáře považujme za organickou a rovnocenně posuzovanou součást spisovatelova díla. Ostatně Michal Viewegh pokračuje v této své osmé knize v intencích přinejmenším předchozích tří svazků (Účastníci zájezdu, Zapisovatelé otcovský lásky, Povídky o manželství a o sexu). Vypovídá tu o svém tvůrčím vývoji víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Lépe Vieweghovi vycházejí parodie autorů, kteří produkují čtivo (Steelová) nebo literární mainstream (Saroyan, Ballard, Fulghum, Rosten). U literátů, jejichž styl je nezaměnitelný a provázaný s celou jejich lidskou bytostí a tvůrčím vývojem (Handke, Vaculík, Jáchym Topol), je parodická nápodoba širokému publiku – o to přece Vieweghovi tolik jde! – nesrozumitelná a pro zasvěcenějšího čtenáře mechanická. Například u Vaculíka parodik sesumíruje výroky vyřčené v rozličných souvislostech a spíchne je několika stylistickými stehy, novelu Rakušana Petera Handkeho Dětský příběh převypráví v časovém záběru skoro celou, ale bez toho, že by zachytil jednu z jejích podstatných vlastností, pomalost. Vydařeně načrtnutá je naopak Eva Kantůrková, neboť Viewegh šťastně nahlédl jeden iritující rys této autorky: jakési když si něco myslím já a dva tři moji přátelé, je to nesporná záruka obecné pravdivosti.

Parodie samozřejmě vždy předpokládá jistou obeznámenost s předlohou, ale variace by neměla ustrnout na vyřizování si speciálních osobních účtů nebo na půtkách naprosto provinciálních. Pohybuje-li se v tomto smyslu text a la Kantůrková na přijatelné hraně, potom inscenace pracovní porady Kritické přílohy RR už musí být kryptická pro každého, kdo není pravidelným čtenářem tohoto periodika. Viewegh zde opětovně ventiluje své znechucení českými kritiky, kteří mu – jak se domnívá – prostě nerozumějí, a navíc závidí každému, kdo má úspěch. Toto zhrzení pak navíc plně nasytí závěrečnou sebeparodii Povídka o manželství a o sexu. Jde o výmluvný kus: Michal Viewegh zde paroduje mnohem víc kritiky než sám sebe a Oskar, autorovo literární alter ego, v diskusi s jediným kritikem, kterým mu zůstal věrný, pronáší svou představu o vnímání uměleckého díla. Jeho obsahem „je sám subjekt“, tedy osobnost tvůrce, a dílo je neredukovatelné a nepojmenovatelné jinak než metaforou. Domyšleno: jakýkoliv jasný a ostrý názor je zoufale dílčí, trapně nedostatečný a vlastně zlovolný. – To je vpravdě generální řešení problému! Ještě jeden rys Nových nápadů stojí za pozornost: erotická samoúčelnost, mlaskavá nadrženost některých příspěvků. Ani slovo námitky proti perverzitě v parodii Ballardova románu Bouračka nebo ve variaci na Bukowského, neboť je tak dvakrát podtržena krajnost původního díla, ale ve stylistickém cvičení na způsob Rostena, Chandlera nebo Steelové jde o tlačení na velmi lacinou pilu. Kniha Nové nápady laskavého čtenáře však jako celek není jen produktem Vieweghovým. Na jejím výsledku nesou svůj nepřehlédnutelný podíl černobílé ilustrace Pavla Reisenauera, které parodický charakter titulu pozdvihují ucházející dávkou „kameňáků“ i významových jemností. Pokud se ke kreslíři nedostavil základní nápad, tak se to stalo tam, kde se v textu prakticky není o co opřít, konkrétně u variace na Chandlerova Marlowa, jejíž politická aktualizace je tristně upocená a jde asi o vůbec nejjalovější text souboru, dále u ploché a slabě pointované parodie Scortiova a Robinsonova katastrofického Skleněného pekla a u Jiřího Kratochvila, kdy Viewegh křečovitě navalil tolik fantaskních obrazů typických pro některé pasáže próz tohoto epicky vydatného autora, že ilustrátorovi úplně vysál prostor. Je také možné si všimnout, že Reisenauer si od Viewegha drží odstup a ironicky podtrhuje jeho bující voyerství a vyznávání kultu těla. Shrňme to. Vieweghův svět se stále zužuje, je čím dál apartnější a umělejší, měšťáčtější a uhlazeně zvrhlejší. V časopise Moderní byt 3/2000 spisovatel prozradil, že připravuje prózu s pracovním názvem Román pro ženy a „novum je v tom, že tam nebudou téměř žádné autobiografické motivy“. To je možná jediná a poslední tvůrčí naděje Michala Viewegha.

Michal Viewegh: Nové nápady laskavého čtenáře. Ilustrace Pavel Reisenauer. Petrov, Brno 2000, 126 stran, náklad 20 000 výtisků, cena 150 korun.