Michal Viewegh – Lekce tvůrčího psaní

03.05.2005 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Letošní román Lekce tvůrčího psaní je – spolu s prvotinou Názory na vraždu – nejtenčím Vieweghovým románem; padne v něm i zmínka, že jde o novelu. Ale na tento žánr má Lekce tvůrčího psaní přece jen širší časový záběr, děj není dramaticky vystupňován, ani neobsahuje pro novelu typický bod obratu, kdy se to, co se dosud událo, vyjeví v novém světle. Jinak ovšem můžeme konstatovat, že Lekce tvůrčího psaní je – pokud se omezíme pouze na tvar této prózy – dílem zkušené, vypsané spisovatelské ruky, která dobře ví, co činí.

Přímo před zraky čtenáře

Prolog románu je situován na počátek května 2004 do pražské Kaprovy ulice. Bezejmenný autor, jeho bezejmenný nakladatel a literární kritik Lumír sedí před začátkem autogramiády autorovy nové knihy na terase restaurace a vedou řeči. Autor prozradí, o čem bude jeho příští próza: „Bude to příběh, který vznikne během jediného dne, v semináři tvůrčího psaní. Celé se to navíc odehraje přímo před zraky čtenáře. Prakticky z ničeho by před jeho očima mělo vzniknout pozoruhodné něco.“ A o něco dále: „Sebevědomá demonstrace tvůrčích schopností. Takhle se to ostatně bude jmenovat: Lekce tvůrčího psaní.“ Ihned začne být podáván důkaz: „před zraky čtenáře“ je konstruován a komentován příběh tak, aby si publikum uvědomovalo fiktivnost literatury, ale současně na fiktivnost, vtaženo do vyprávění, zapomínalo (tento postup Viewegh zvolil i předloni, v Případu nevěrné Kláry). Populární spisovatel Oskar hovoří se šesticí studentů, kteří si u něho zaplatili kurz, o metodách a smyslu psaní literatury. Do výuky se ze zvědavosti připlete Lucie, matka dvou přítomných posluchačů, dvojčat Simony a Jakuba. Lucie, Oskarova vrstevnice, je další z Vieweghových studií lidí středního věku v současném Česku: hmotně tito hrdinové žijí bez valných problémů, ale citově jsou nenaplněni a v mysli se jim rozpíná strach z blížícího se stárnutí. Viewegh má přirozenou schopnost vykreslit „malý život“, takzvanou obyčejnou existenci, která se nikdy nedotkne „hvězdných“ výšek. Postava Lucie, pro jejíž bezradnost Oskar nachází porozumění, však v příběhu autorovi-stvořiteli poslouží pro hodně hloupé věci, stejně jako figura studentky Aničky.

Mrzák napravený kýčem

Lucie, Anička a spisovatel Oskar, jenž je ženatý, má malou dceru a manželka je těhotná, zosobňují lidskou upřímnost, cituplnost, opravdovost. Protihráči jsou literární kritik Lumír a netalentovaná studentka Jasmína, která kurz tvůrčího psaní předčasně opustí a za několik měsíců se na scéně objeví coby redaktorka bulvárního týdeníku. Potká Oskara s Lucií a vydedukuje si z toho skandalizující nesmysly. Oskar se potom s Jasmínou sejde a vyjeví jí mrzkost její existence. V rámci románu jde o epizodu, která dokresluje ústřední střet mezi dobrými a zlými, mezi schopnými a neschopnými, mezi emočně zdravými jedinci a citovými mrzáky. Hlavním reprezentantem malosti a zla je literární kritik Lumír, „patrně inteligentnější a určitě vzdělanější“ než Oskar, ovšem člověk bez „emoční inteligence“, který vynáší estetické a morální soudy, avšak není schopen kladného a jednoznačného činu. S manželkou se už léta rozvádí, jeho citový život je permanentně „v troskách“, a aby to nebylo málo, Aničku přivede do jiného stavu, ale odmítá za to převzít plnou odpovědnost. Má-li Lumír vůbec něco kloudného podniknout, musí se autor uchýlit ke kýčovitému řešení. V epilogu románu, který se odehrává v téže restauraci jako prolog, avšak pro změnu „na počátku května 2005“, naštvaný, unavený autor ono „sladké finále“ komentuje: Je to samozřejmě úmysl, „vědomé použití kýče“, jenže kritici to stejně „nebudou chtít pochopit“.

Sebevědomá demonstrace

Ačkoliv se nabízejí či přímo vnucují dedukce, kdo je komu zde předobrazem, jaká je míra autobiografičnosti Lekce tvůrčího psaní, odpustíme si to, neboť pro posouzení literárních kvalit díla to koneckonců není důležité. A odpustíme si to přesto, že v románu jsou citovány titulky či výroky, které byly reálně v tisku publikovány, mimo jiné v souvislosti s Vieweghovými předchozími knihami. Onen autor, kterého Michal Viewegh nechá příběh o Oskarovi vyprávět a s nímž sotva bude názorově v rozporu, je řemeslně zdatný a lze dobře pochopit, že „sladké finále“ je vědomá finta. Ale tak jako má autor pod kontrolou závěrečné použití kýče, stejně vědomě podává obraz literárního kritika jako citového mrzáka, jenž není s to ocenit tvůrčí upřímnost a mnoho dalších dobrých věcí. Vykreslení kritika jako neplnohodnotného člověka není myšleno jako finta, jako součást oné románové hry, jako zřejmý odrazový můstek k „sladkému finále“. Tohle Vieweghův autor myslí zcela vážně, zde tkví názorové jádro románu; nikoliv náhodou k zlovolnému Lumírovi neexistuje mezi kritiky alternativa, on reprezentuje celý cech. Tento náhled je trochu podlý, trochu narcistní, trochu kýčovitý. A nikoliv náhodou se z této knihy prakticky úplně vytratil humor. Michal Viewegh má formu díla „v paži“; ano, je to „sebevědomá demonstrace“ – avšak pouze řemeslných schopností. Na obsah jeho poslední knihy platí výzva, kterou Oskar adresuje drzé dívce Jasmíně: „Víc pravdy – to chci. Víc vkusu. Víc pokory před životem a jeho tajemstvími. Život není tak vulgárně jednoduchý.“

Michal Viewegh: Lekce tvůrčího psaní. Petrov, Brno 2005, 154 stran, doporučená cena 160 korun.