Irena Obermannová – Ženské pohyby

28.11.2001 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Od prvních řádek nové knihy Ireny Obermannové (1962) je nabíledni, že autorka se sice zavedla jako tvůrkyně dynamického a ucházejícího čtiva se současnou ženskou tematikou, že však tenhle efektní kabátek – spíchnutý z románů Deník šílené manželky (1998) a Divnovlásky (2000) – jí začíná být umělecky těsný. I nový román Ženské pohyby je sice situován do aktuální přítomnosti, opět je hlavní postavou žena (a vůbec většina v něm důležitých figur je rodu ženského), ale opuštěn je lehce potřeštěný svět předchozích dvou knih s rozvádějící se a posléze rozvedenou třicátnicí, spisovatelkou a scenáristkou Xénií, a s jejími dvěma živelnými dcerami. Sice je znovu dějištěm soudobá Praha, avšak Ženské pohyby čerpají z podstatně jiného prostředí a nepohybují se v nich průhledně autobiografické figury typu Xénie. Spojit tělo a ducha, zemi a nebe, věčnost a časnost, vysoké a nízké, život a smrt, tahle ambice prosakuje všemi póry Ženských pohybů, motivuje každý jejich i ten sebemenší záškub. Takže srážka protiv: téměř blahoslavenost, téměř prokletost – mladá kriminálnice, zlodějka Dorota, přichází z ruzyňské věznice do domu řádových sester, boromejek. Jedna z nich, Leticia, rozpozná Dorotin dar, totiž zpěv; neškolený, drsný, ale takový, že člověk při něm zůstává v ustrnutí. Kvůli tomu, aby jej Dorota uplatnila, Leticia promine své chráněnkyni problematický krok, jímž ulehčila odchod ze světa devadesátileté, pološílené a nemohoucí Sibyle, o niž se v klášteře starala. Dorota odchází za synem Sibyly, šedesátníkem Barnabášem, jenž jí pomůže nasměrovat pěveckou dráhu, po níž ona touží – jak ráda by byla slavná! Teď můžeme i musíme zrychlit popis děje, během něhož se ukáže, že osudy postav tvoří dávný a osudový propletenec, a přesmykněme se ke konci, kdy plodem obtěžkaná Dorota se vrací do kláštera – a tam se narodí její dcera. Stane se tak s nevyřčenou nadějí, že ona přetne tu smolnou šňůru vinoucí se přes Dorotu až k její matce; že konečně tenhle nový život jednou překročí kruhy své, že – na rozdíl od Doroty a její matky – plně uplatní talent, jenž mu byl dán. V Ženských pohybech vyskytuje se též dvojice andělů, on a ona; zjevují se těm, kdo potřebují jejich existenci. Ani tento, ani další důkazy o „nebi nad Prahou“ nepůsobí samy o sobě násilně. Křečovitost a umanutost románu Ireny Obermannové tkví v něčem jiném: v jazyku („Zahleděla se do Barnabášových miminčecích očí.“) a ve stavbě konkrétních scén. Všechno v nich musí být nějak „ozvláštněné“, „výmluvné“, „zajímavé“. Tudíž mateřství, živočišnost, tělesnost či erotika, jež by tu rády byly podány jako energie čistá a přirozená, jako životní projev soupodstatný s duchovními obsahy lidské existence, paradoxně působí nevěrohodně; tělo zde není samo o sobě a pro sebe. A naopak Bůh, Ježíš, Panna Marie či sestry boromejky jsou „odvázaně“ vnímáni a pojímáni jako ti, s nimiž si tak nějak skoro tykáme. Na jednu stranu nemístná nedořečenost, nekonkrétnost, na stranu druhou přestřelování, „odvázanost“. Výsledkem je artistnost, pitvornost, teatrálnost, ačkoliv záměr byl protichůdný: napsat příběh, v němž by posvátné a profánní bylo různým projevem téhož, v němž by zázračné aspekty bytí byly přeneseny do ulic, byly nahmátnuty v běžné každodennosti a ukázány jako nedílná součást ženské existence, jejích „pohybů“. Tento pokus o vážnou literaturu by však neměl být smeten jako čirá marnost; jde vlastně o jakýsi druhý debut, o nový a lidsky sympatický start. Ale vzhledem ke svým dosavadním spisovatelským zkušenostem si Irena Obermannová naložila nadměrný náklad, zadala si skutečně subtilní úkol a velké téma; to ovšem nemůže být umělecky uchopeno a vysloveno tak, že spisovatel prostě sestaví skládačku z prvků, které žádané významy v sobě předem a ostentativně nesou. Vyznění Ženských pohybů je pak neživotné, byť se román tváří, že v něm nejde o o nic méně než právě o život.

Irena Obermannová: Ženské pohyby. Eroika, Praha 2001, 176 stran, náklad neuveden, cena v tiráži uvedena 179 korun, na obálce 149 korun. Obálka knihy je dílem Aleše Lederera, který použil fotografií Adama Klimenta.