Graham Swift – Poslední přání

18.10.1997 – PETR MATOUŠEK (MF)

Jedině člověk má své dějiny, připomíná nepřehlédnutelný zástupce střední generace anglických prozaiků Graham Swift, jehož dílem kulminuje v soudobé ostrovní literatuře snaha popsat privátní historii jedince, která je v politicky zdravé společnosti vysvobozena z obojku obecných historických procesů. Historický materiál fascinuje někdejšího učitele dějepisu jako obrovský katalog lidských příběhů – zároveň si však tvůrce coby studovaný odborník uvědomuje, že minulé události se při snaze o kronikářský zápis vyzbrojí mračnem stereotypů a mýtů, takže pozorovatel shledává, že se mu vzdálily: vidí je prý podle Swifta „opačným koncem dalekohledu“. I jeho próza Poslední přání, která před rokem získala respektovanou Bookerovu cenu a jež nyní vyšla v českém překladu, tyto komplikace netají.

Tradiční autorův zájem o individuální vědomí času, konečnosti a též o souboj se zděděnými handicapy nachází v jeho šestém románu nový a očistný odstín v putování čtveřice mužů, kteří z londýnské periferie převážejí do východoanglického přímořského letoviska popel svého zesnulého přítele, aby ho podle závěti rozptýlili do oceánu. Smrt váženého řezníka Jacka Arthura Doddse jako by však uštědřila ránu prozaikovu pomyslnému dalekohledu, jehož okulár se náhle rozsypal do desítek střípků. Jimi Swiftův text po formální stránce postmoderně recykluje žánr pikareskního románu: polyfonním přerýváním kvarteta hlasů na způsob barokní fugy hrdiny nutí, aby v mozaice čtyř „bytí na cestě“, a tedy čtyř sestupů do vlastního nitra postupně odhodili masky a šablony a aby podle svých rozumových schopností vyhodnotili vztah k mrtvému, jehož urna mezi nimi trůní na sedačce automobilu.

Skrývajíce před sebou dojetí a zapíjejíce ztraceného kumpána v motorestech, protahují svou sváteční exekuci do uctivého larga nabývajícího triumfálního přesahu v canteburské katedrále, kterou by jinak – uvězněni v horizontu dělnické ulice – nikdy nespatřili. Prozaik, jehož předchozí knihy Země vod, Mimo tento svět a Až navěky byly v Evropě ověnčeny intelektuálními cenami a má je k dispozici rovněž české, případně slovenské publikum, podává dušičkové téma nikoli jako žalem zmožený kadiš, ale jako vášnivě valivý proud vzpomínek na první, prostřední i poslední věci člověka, v nichž zbývá prostor jak pro úvahy nad osudovostí a rolí náhody, tak pro komiku.

Ačkoli se zdá, že román Poslední přání – v porovnání se Zemí vod, která v roce 1983 také vážně sahala po Bookerově ceně – možná tak silně nemanifestuje neodlučitelný dějinný rozměr existence a klene své sdělení architekturou lidovějšího vyjádření, považuje se ve Swiftově domovině za jeho nejpreciznější dílo; chválou nešetřili jak konzervativní londýnský Times Literary Supplement, tak autorův konkurent Salman Rushdie. Swiftova historie jedné komunity, sepsaná z útržků paměti nebožtíkova nejlepšího přítele a jeho spolujezdců, představuje text neskrývaně bilanční, v němž se názory osmačtyřicetiletého spisovatele přelévají k první rekapitulaci: se zralostí přiznávají smířlivý a láskyplný pocit z biblického cyklu života, vznikajícího a končícího v prachu.

A třebaže se jeho knihy vždy pohybovaly v blízkosti fenoménu smrti, přinášejí v komunikaci se čtenářem onu živou vodu, v níž se naše přízemní sériovost ubezpečuje o své jedinečné hodnotě na tomto světě a ve vědomí, že kromě neznárodnitelných osobních dějin disponujeme dalším darem být jejich přímým tvůrcem.

Graham Swift: Poslední přání. Přeložila Alena Jindrová-Špilarová. Dita/Knižní klub, Praha 1997, 224 stran, náklad a cena neuvedeny.