Alasdair Gray – Lanark (život ve čtyřech knihách)

13.04.2002 – Zdeněk Beran (LN)

Skotský spisovatel a výtvarník Alasdair Gray se českému čtenáři představil již v roce 1999, kdy nakladatelství Argo vydalo autorův román-neromán Něco z kůže. Tato méně výrazná próza byla jakousi předehrou k letošnímu vydání Grayova zásadního románu Lanark: Život ve čtyřech knihách.

Gray, do roku 1981 známý hlavně jako výtvarník či rozhlasový a televizní dramatik, vstoupil tehdy tímto objemným svazkem razantně mezi romanopisce. Kniha upoutala pozornost kritiky, která neváhala dílo označit za nejlepší současný skotský román a přiřadit ho významem po bok Joyceova Odyssea. Gray si získal i přízeň čtenářů ochotných spatřovat v Lanarkovi až kultovní text. Grayova prvotina je skutečně práce velmi ambiciózní, upoutávající propracovaným moderním, respektive postmoderním výrazem, v němž se umně propojuje realistický příběh s fantaskní vizí, literární text s emblematicky stylizovanými kresbami, ryze osobní zpověď s břitkou satirou na současný stav světa.

Obrovskými ústy do nitra země a zase zpátky

Základní dějovou linii lze přitom sledovat celkem bez větších obtíží. Hlavní hrdina, mladík říkající si Lanark, se ocitne bez dokladů ve městě Unthank, kde se spřáhne s partou mladých lidí scházejících se v kavárně Elita. Po nepříliš vydařeném milostném vztahu s dívkou Rimou vstoupí Lanark jedné noci jakýmisi obrovskými ústy do nitra země a ocitne se v podivné podzemní nemocnici. Nejprve se tu zbaví úporné choroby, dračí kůže, která se mu rozlézá po těle, a posléze – už jako lékař vysvobodí jistou pacientku, z jejíž nestvůrné podoby se vyklube Rima. Lanark poté trvá na tom, aby jim dvěma bylo umožněno vrátit se z podzemního ˝ústavu˝ na zem. Než se tak stane, vyslechne si hrdina archivní záznam své minulosti – příběh skotského chlapce Duncana Thawa, který se rozhodne plně realizovat své výtvarné nadání, ale pro neschopnost čelit citovým krizím nakonec spáchá sebevraždu. Lanark s Rimou poté putují do Unthanku, o němž vědí, že má být rozhodnutím ústavu a rady (tedy úzce propojených vědeckých a politických orgánů) zničen. Rima porodí Lanarkovi chlapce Alexandra, poté však odejde žít s jiným mužem. Lanark sám se stane obětí politické frašky, kdy je vyslán jako delegát do města Provanu, aby tu hájil zájmy hroutícího se Unthanku, svou příležitost ovšem propase, a protože mu čas díky prostupům několika tzv. mezikalendářními pásmy plyne neuvěřitelně rychle, vrací se jako stařec do Unthanku, kde záhy zemře. Na tuto velmi zjednodušeně podanou dějovou kostru se přitom váže nepřeberné množství motivů a nejrůznějších ozvuků a narážek, a teprve z toho všeho lze jakž takž rekonstruovat skutečný smysl románu.

Zpověď dítěte svého věku

Text klade před čtenáře řadu otázek. Jednou z prvních je patrně otázka vztahu oněch dvou relativně nezávislých hlavních dějových rovin, totiž příběhu Duncana Thawa a Lanarka. Vnější souvislosti jsou víceméně jasné, Duncanův příběh je záznamem reálného pozemského života hrdiny, Lanarkův příběh vyjadřuje jakousi posmrtnou, mimoreálnou, mimojevovou existenci. Duncanův příběh se váže k materiálnímu, smyslově uchopitelnému, empiricky věrojatnému, posloupnému bytí, Lanarkův příběh je metaforou lidské existence, znakovou šifrou vyjadřující základní pocit ze samotného bytí. O čem však oba příběhy vypovídají a co je jejich společným jmenovatelem? Životní osudy Duncana Thawa, glasgowského chlapce, do jehož dětství zasáhne válka, jemuž během dospívání zemře matka, který prochází obtížným citovým vývojem a nedokáže navázat trvalejší vztah, je hluboce nespokojen se stavem britské společnosti v poválečných desetiletích a nakonec se fanaticky upne k výtvarnému ztvárnění svých představ při výzdobě kostela, ty nám znějí velmi důvěrně. Nemusíme ani zkoumat život autorův, abychom v nich poznali další zpověď dítěte svého věku, autobiografické vyznání romanticky ztvárňující svět přes estetické uchopení vlastního já. Ten příběh by jistě obstál i sám o sobě, přestože byl už tolikrát napsán. Grayovi se totiž znamenitě podařilo zachytit onen intenzivní boj umělce o přesné vystižení vlastního tvůrčího záměru, onu neústupnost, s níž je potřeba každý detail mnohokrát měnit, dokud nenabude požadovaného účinku, dokud nevznikne skutečné, pravdivé umělecké dílo. Vztah k fantaskní rovině je opět třeba hledat přes ústřední postavu, neboť Gray vlastně nepíše o ničem jiném než o sobě, o svém vnitřním prožitku světa. Lanark je jednak zaměnitelnou variací, jednak doplňkovým protipólem Duncana Thawa. Stejně jako on je stíhán frustracemi z neschopnosti naplnit svůj citový život, stejně jako on se vyznačuje nepoddajností a rebelantskou vůlí. Jenže v absurdně elastickém, hodnotově vratkém a stěží pochopitelném prostoru Unthanku se nemůže uchýlit ke stejnému individualistickému gestu jako Duncan. Jeho snahou je naopak uskutečnit to, o čem Duncan jen mluví totiž milostný vztah a pokus o nápravu světa. Obojí se stejně bledým výsledkem. Lanark se navíc stává pasivní loutkou, směšným donkichotem marně bojujícím proti světu, v němž bohaté korporace a mocní politikové bezostyšně manipulují prostým jedincem v zájmu vlastního zisku. Pokud realistická rovina Duncana Thawa nabízela odpověď na otázku po smyslu života, jakkoli zmarněného, pak rovina fantaskní se takovým otázkám přímo vysmívá. Zračí se v tom Grayův skeptický pohled na soudobý svět, inspirovaný dozajista mnohaletým úpadkem jeho rodného Glasgowa, vrcholícím právě počátkem 80. let, kdy dílo vyšlo.

Jak vzniká smyšlenka

Kromě toho s námi Gray hraje klasickou postmoderní hru relativizující všechny významy, které můžeme v románu odhalit. V epilogu provokativně umístěném několik kapitol před koncem totiž nechá svého hrdinu, aby se setkal s postavou autora, s malířem, který má právě rozepsaný román o Lanarkovi a který ochotně interpretuje to, co jsme právě téměř dočetli. Gray jde ale ještě dál: tak jako realistický svět Duncana Thawa neobstojí svým řešením ve fantaskním světě Lanarkově, neobstojí ani nabubřele sebevědomé výklady Lanarkova tvůrce, neboť ty jsou zpochybňovány dalšími autorskými poznámkami pod čarou. Realita i tvůrčí proces jsou tak vystavovány neustálé konfrontaci, mnohačetnému zrcadlení, satirickému pokřivování, zpochybňování, parodii a sebeparodii. Vrcholem pak je výčet všemožných plagiátorských výpůjček, který autor uvádí prý v dobré vůli usnadnit život kritikům a v němž lze spatřovat parodii na eliotovskou estetiku moderního uměleckého výrazu. Argo tak v Lanarku (prezentovaném jako jubilejní 500. publikace nakladatelství) představilo zdařilou syntézu postmoderního nazírání a ztvárňování světa.

Zbabělost nachových hlemýžďů

Na závěr je ovšem ještě nutno říci pár slov o českém překladu tohoto nelehkého textu. Barbora Punge Puchalská se před časem v Argu uvedla poněkud kontroverzně přijatým překladem Pynchonova Městečka Vineland. Zdá se, že i nyní si ukousla příliš velké sousto. Román sice převedla s poměrně slušnou stylistickou jistotou, zato se ale chytila do četných nástrah většinou lexikálního rázu. Kuriózní je v tomto ohledu údajná šifra ˝zbabělýled v nachoví hlemýždi˝ ve srovnání s prostým původním smyslem ˝zbabělost u nachových hlemýžďů˝ (cowardice není totéž co coward ice !!). Větší množství chyb ovšem vzniklo z nedostatečného promyšlení smyslu originálu anebo autorova záměru: např. když jistý Gloope oslovuje Lanarka jako ˝Narky boy˝, neříká mu ˝pruďasi˝, ale jen se pokouší o nějakou familiární formu Lanarkova jména, atd. Závažné je to u zmíněného výčtu plagiátů. Tam je obzvlášť vidět, jak překladatelka neváhá střílet od boku, ať jde o Coleridgeovu ˝noční můru života s mrtvými˝ (kde zůstala Sládkova můra Živomorka!?), Orwellovy ˝plakáty s nápisem Angsoc˝ (nenesly ty angsocké plakáty náhodou nápis Velký bratr tě sleduje ?) anebo o ˝úžasné vzdálenosti˝ Williama Turnera. Neudiví pak, že si překladatelka většinou nedala práci ani s těmi několika verši, které se v románu vyskytují, a přeložila je buď jako prózu (v samém závěru), nebo je nelogicky a zcela proti smyslu nahradila jinými. Tak se z říkanky o slepičce a vajíčku, na kterou je činěna narážka o stránku dál, stalo naše ˝Běží liška k táboru˝. Z toho vyplývá jediné: Barbora Puchalská může být talentovaná překladatelka, ale dokud ke své práci nepřidá nutnou překladatelskou kázeň, která velí neimprovizovat, ale pečlivě ověřovat, co se dá, zůstane její práce na úrovni diletantských pokusů. Česká podoba argovského jubilejního svazku zůstala z tohoto důvodu, bohužel, poněkud nedokonalou nápodobou originálu.

Alasdair Gray: Lanark (život ve čtyřech knihách). Přeložila Barbora Punge Puchalská. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2002, 605 stran.